Složení skupiny: Doctor – baskytara, zpěv, Vlasa – kytara, zpěv, Canni – kytara, Pickard – bicí

Výrazové kořeny Six Degrees Of Separation jsou natolik pěvně a hluboce usazeny v hutné metalové zemině, že s nimi sotva někdo pohne. Pro někoho to může zavánět stagnací, pro jiného naprostou přirozeností. Já osobně patřím do té druhé skupiny, neboť nějaké markantní změny u SDOS by byly momentálně až nezdravé a taky proč něco měnit, když je to skvělé a stále výborně fungující. Proto i nové album „Of Us“ je prostoupeno duchem SDOS skrz naskrz.

Rotující ostří žánrového mixéru zde opět rozmělňuje a vzájemně mísí black, death, doom a thrashmetalové ingredience. Tato směs ovšem nemá nevalnou příchuť pátečních karbanátků. Vše je naprosto čerstvé a chuťově bohaté. V případě SDOS se s předkrmem v podobě intra nepočítá, a proto se jde rovnou k hlavnímu chodu, jehož první sousto „F-2370“ vás doslova smyslně naplní. Toto vás samozřejmě nezasytí na dlouho a proto dychtivě ochutnáváte i další kousky z bohatého menu. Na první pohled se zdá být hudba SDOS poněkud jednodušší, a tak si říkám, v čem vlastně tkví to kouzlo jednotlivých skladeb? Pozitivní energie a podmanivá atmosféra byla vždy silnou stránkou kapely, a proto se při poslechu soustřeďuji i na různé detaily. No a zde nalézám tu skrytou sílu. SDOS až neuvěřitelně efektivně využívají každičký tón všech nástrojů, takže zde zbytečně nic nepřebývá a zároveň ani nechybí. Řekl bych, že každý tón má své přesně vyhrazené, přitom naprosto přirozené místo. Holt skladatelská múza opět SDOS nepolíbila, ale vlepila jim rovnou pořádný „francouzák“.

Hledat zde nějaké chyby, je zcela zbytečná ztráta času. Snad jen určitý náznak podobnosti s kapelou Paradise Lost ve skladbě „Of Unrealistic Ambitions“ nemusí být někomu po chuti. Když se tak zaposlouchám do Doctorova vokálu, i zde nalézám v některých partech určitou spojitost s Nickem Holmesem, který navíc zrovna sedí u piva s Peavy Wagnerem. Tyto spojitosti a podobnosti bych rozhodně za nějaké výrazné chyby nepovažoval, ale jak říkám, nějakému škarohlídovi by to snad vadit mohlo. Přece jen bych se rád zmínil ještě o jedné skupině, či lépe řečeno jejich desce. Při opakovaném poslechu, již znatelně prostoupen atmosférou „Of Us“, si uvědomuji, že podobné slastné pocity jsem měl při poslechu alba „Skyforger“ od Amorphis. Přestože nemají SDOS a Amorphis po hudební, žánrové ani zvukové stránce vůbec nic společného, ta pozitivní energie a atmosféra vyzařující z obou alb na mne zkrátka působí podobně. Toto je ale čistě subjektivní názor, takže na něj buďto zapomeňte, nebo ze zvědavosti vyzkoušejte, zda na tom budete stejně jako já.

Z hromady CD, které mi došly k recenzi, jsem si záměrně nechal „Of Us“ až nakonec, neboť jsem tak nějak doufal, že by to mohla být pomyslná třešnička na recenzentském dortu a skutečně tomu tak je. SDOS mě prostě srazili na kolena a jsem rozhodně rád, že se tak stalo. Přestože by se mohlo zdát, že z vytěženého žánrového dolu nelze vykutat již žádné zlato, SDOS se to podařilo a přitom se nejedná o pouhý prach, ale pořádně velké zlaté valouny.