Co může být pro správného rockera ten nejlepší vánoční dárek? Samozřejmě pořádná porce kvalitní muziky a pokud možno nejlépe živé. Baskytarista orlovských Ahard Luboš „Vršek“ Vršanský si je toho zřejmě dobře vědom a stejně tak jako loni, tak i letos připravil pro všechny metaluchtivé fandy nadílku, v podobě předvánočního festivalu nazvaného Ed Hunter Fest, tentokrát s pořadovým číslem 2.
Nejen vstup zdarma nalákal do Dělnického domu v Dětmarovicích velmi slušný počet návštěvníků, takže úvodní kapela Kallibra se nemusela obávat případné samoty. Fanoušci, zatím sice v menším počtu, se od prvních tónů poměrně dobře bavili. Vystoupení na Ed Hunter Festu bylo pro Kallibru teprve jejich druhým živým vystoupením, proto se dala z jejich strany očekávat určitá nervozita, ale musím uznat, že se s tím poprali dost slušně. Takovou zajímavostí může být, že zde na baskytaru hraje Vrškův syn Dominik, který rozhodně nezapře hudební geny svého otce a musím říci, že talentu zdědil opravdu hodně a se svým nástrojem si dokonale rozumí. Stylově jsou Kallibra poměrně rozmáchlí (od Hard rocku po Thrash metal), což je do jisté míry zajímavé, přesto ale Kallibru čeká ještě hodně práce, než toto míchání stylů dovedou k dokonalosti.
Pro změnu následující Blackshard mají své žánrové koleje naprosto jasně vyjeté. Hned od prvních tónů bylo víceméně jasné, že má tahle mladá kapela v oblibě tři zásadní věci: Thrash metal, 80. léta a skupinu Metallica. Přestože muzika Blackshard není nijak novátorská, je rozhodně zábavná. Přibývající fanoušci si při jejich vystoupení s chutí zadováděli, za což si vysloužili i odměnu v podobě dobře známých coverů „From Whom The Bell Tolls“ a „Seek & Destroy“, jejichž autory není třeba představovat.
Blackshard a Kallibra patří mezi začínající kapely, takže koncertní zkušenosti teprve získávají. Následující spolky ovšem už žádnými začátečníky rozhodně nejsou, takže se dala v jejich vystoupení očekávat i určitá dávka vyzrálosti a sehranosti, jako tomu bylo například u následujících After Dark. Ti jsou známí především svými exhibitujícími kytaristy, kteří nad trénováním své kytarové techniky stráví patrně hodně času a na živo to vždy umí dobře prodat. Kytarista Pavel Hanus kromě kytary zvládá velmi dobře i vokální party (hlavní role v muzikálu „Srdce“ není určitě náhodná), které ke šlapající muzice, hodně blízké Power metalu, dokonale sednou. Dobře zavedené a známé skladby u fandů vždy zabodují, ale myslím, že by bylo načase vyrukovat již s nějakým novějším materiálem.
Konečně přišel ke slovu i pořadatel Vršek, který přivedl na pódium své heavymetalové soukmenovce Ahard. O tom, že Ahard umí rozproudit krev v žilách svých fanoušků, se potvrdilo již od samotného úvodu jejich vystoupení. Skladby Ahard jsou poměrně dobře zapamatovatelné a mají v sobě určitý nádech hitovosti, což se samozřejmě odráželo v reakcích publika, kteří vytvořili kapele výbornou atmosféru. Fandové nakonec dostali i přídavkový bonus v podobě fanklubácké hymny skupiny Iron Maiden, kterou odzpíval Pavel Hanus (After Dark) a kytarově se připojil i již zmiňovaný Vrškův syn Dominik.
Volné chvilky jsem využil k občerstvení, u kterého jsem se poněkud zdržel, takže jsem se vracel do sálu za zvuku první skladby grindových recesistů G.O.R.E. Pod pódiem to neskutečně vřelo, ale sebral jsem v sobě odvahu a proklestil si cestu mezi zběsile pogujícími mládežníky až k samotnému pódiu. Pořídil jsem pár rychlých fotek a šel vše pozorovat raději z povzdálí. Valící se dým z pódia osvětlený rudými reflektory a zmítající se postavy v sále připomínaly výjev jako ze samotného pekla.
Z vystoupení ostravských Nemesis jsem si nechtěl nechat ujít jediný tón, takže jsem další občerstvení raději vynechal. Doslova křest ohněm si zde odbyl teprve šestnáctiletý bubeník Aleš Fojtík, pro kterého to bylo vůbec první živé vystoupení. Přestože některé pasáže nebyly stoprocentní, musím jej za předvedený výkon rozhodně pochválit. Jak jsem se později dozvěděl, ze začátku prakticky neslyšel odposlechy, což byl poměrně slušný handicap. Zkušené kytarové trio Luky, Dalmatin a tlustostrunný Brzochod jej ale ve složitějších pasážích podrželi. Dalším členem, kterého jsem měl u Nemesis rovněž slyšet poprvé, byl vokalista Konys. Kombinace deathového growlingu a blackového ječáku není sice nijak neobvyklá, ale v jeho podání mě to fakt dostalo, neboť ten chlap umí skutečně zpívat.
Samotný závěr patřil divočákům z metalcoreových Boycott. Ti především skladbami z letošního alba „Infected“ nakazili přítomné fans pořádnou metalovou chřipkou. Ti si ovšem nenechali tento virus jen pro sebe a šířili jej vesele dál, takže za chvíli byla pod pódiem zase pořádná mela. Sice Boycott rovněž nebyli spokojeni se zvukem na pódiu, ale nijak zvlášť to neřešili a pořádně provětrávali faldy všem, kteří vydrželi až do samotného závěru.
Pořadatel Vršek musel být z množství dobře se bavících fanoušků určitě spokojen, takže věřím, že Ed Hunter Fest bude i příští rok takovou příjemnou předvánoční nadílkou. Nejen pro samotného Vrška, ale i pro celý Ahard by měl být vlastně příští rok plný zajímavých nadílek a událostí, ale o tom snad zase někdy příště.
